Asmat.cz » Cestopisy » Indonésie » Siberut (2001)

Siberut (2001)

Loď, kterou jsme jeli na Sibeut. Sumatra,  Indonésie. Přestal hučet motor a loď se již skoro nekývá. Pomalu svítá. Vystrkuji hlavu z okénka a relativně blízko vidím pevninu. Pomalu se rozkoukávám. Nikde není vidět žádná vesnice, jen zelenou neproniknutelnou hradbu džungle. A na ní sedí opar z mlhy. Opravdu mystický pohled. Vítejte na ostrově Siberut.

Mentawajec z ostrova Siberut. Sumatra,  Indonésie. Cesta začala před více než 18 hodinami ve měste Bukittingi na Sumatře, odkud jsme vyrazili s naším průvodcem do přístavního města Padang a odtud lodí až sem. Jinak než lodí se na Siberut nedostanete. Až na příšerné horko a houpání 12 hodinová cesta proběhla dobře. Jeli jsme přes noc a díky průvodcově šikovnosti jsme získali i kajutu, takže jsme se mohli vyspat. Jet v podpalubí mezi nákladem a spoustou lidí by bylo řádově náročnější. Okolo ostrova je mělčina a tak velká loď nemůže přirazit ke břehu. Přestupujeme do malých člunů, které nás odvážejí ke břehu. Většina místňáků jede do vesnice Muara Siberut, což je správní středisko ostrova, největší vesnice a jediné místo, kam jezdí "pravidelná" lodní doprava. My se vesnici vyhýbáme. Jedeme k pobřeží a dále po řece do vnitrozemí. Mlha pomalu mizí a z mraků začíná vykukovat slunce. Jsme tu v září, což je sice konec suché sezóny, ale mraky na obloze moc suše nevypadají. Doufáme, že nebude moc pršet. Nikde nejsou moc vidět známky osídlení. Okolo řeky je samá džungle, občas míjíme zaparkovanou lodičku. Řeka se pěkně klikatí a pomalu se i zužuje. Zničehonic zastavujeme u břehu a vystupujeme. Jsme na místě. Dál už to jde jenom pěšky. Je zde domeček, kde bydlí místní obyvatelé - Mentawajci. Hlavně kvůli nim jsme se sem vypravili. Díky izolovanosti ostrova Siberut se zde vyvinula svébytná kultura, která přežila až do našeho století. Ale na jak dlouho? Transmigrační programy indonéské vlády a tím příliv nových obyvatel z jiných Indonéských ostrovů určitě místní kultuře nesvědčí. A první setkání s místními lidmi tomu odpovídá. Lidé jsou zde naprosto stejní jako na civilované Sumatře. A tak doufáme, že ve vnitrozemí to bude lepší. Vždyť jsme ještě relativně blízko pobřeží.

Cesta vede bahnem

Mentawajská rodina. Ostrov Siberut. Sumatra,  Indonésie. Vyrážíme na cestu. Pěšina vypadá dobře, mohla by to být celkem nenáročná chůze. Zatím žádné mokro a bláto, jak nás všichni strašili. Cesta je celkem suchá. Libujeme si, jak je dobře, že Siberut navštěvujeme v suché sezóně. To ještě netušíme, co nás čeká. Vody na cestě přibývá a tím i bláta, které je za chvíli skoro všude. Nejdříve je ho po podrážku. Pak pod kotník a nakonec v blátě mizí noha až po koleno. Jinou cestou jít nejde. Všude kolem je deštný prales a toto je jediná cesta do vesnice, kam jdeme. Je zde podstatně větší vlhko než na pobřeží. Spolu s vedrem to vytváří dojem sauny. Pěkně z nás lije. Chvíli je cesta dobrá, občas bažinatý úsek, kde zapadáme do bláta až po kolena. V určitých úsecích jsou v blátě naskládané klády, po kterých se dá jít, takže se člověk úplně "neutopí" v blátě. Ale i to je pěkně zrádné. Klády jsou pěkně kluzké, udržet na nich balanc není žádný med. A navíc se občas neočekávaně pěkně hýbou. Aby toho nebylo málo, tak jsou okamžiky, kdy nejsou klády v blátě vidět a je třeba je opatrně nahmatávat nohou. Dobrý taky je, když skrytá kláda neočekávaně skončí a člověk neví kudy dál - zapadnout do bláta a brodit a nebo je někde vedle další tajné dřevo, po kterém by šlo jít dál? Velice nám pomáhá hůl, kterou má každý z nás v ruce. Člověk se může občas o ní opřít a dorovnat balanc. Cesta rozhodně není jednoduchá. Dost často je třeba překonat potok - buď po kládě, která funguje jako most nebo přebrodit. Větší říčky překonáváme v domorodých kánoích. Ty nejmenší jsou vydlabané z kusu kmene a nejsou vůbec stabilní. Převrhnout se s takovou kánoi je dílo vteřiny, o čemž se sami přesvědčujeme. Cesta vyžaduje pěkné soustředění, aby se člověk vyvaroval uklouznutí nebo špatného šlápnutí. Občas vede cesta korytem potoka a to jsou ty nejpříjemnější a nejednoduší úseky.

První vesnice, první domorodci

Mentawajská žena. Ostrov Siberut. Sumatra,  Indonésie. Po dost dlouhém pochodu dorážíme do první vesnice. Vesnice je trochu nadnesené slovo. Domečky jsou zde roztroušené daleko od sebe jak na samotách, takže vesnice existuje spíš jen podle názvu. Náš domeček vypadá tradičně. Jací budou lidé? Také tradiční? Objevuje se majitel domu a je nám představen jako místní šaman. Oblečen je jen v bederní roušce, které zde říkají "loinclothe". Na krku a na rukách je ozdoben spoustou korálků. Tradičně má dlouhé vlasy. Celé tělo má tetované různými symboly. Je samý úsměv a hned nás zve dál. Objevuje se i jeho manželka, která má sice již tradiční evropské oblečení - sukni a tričko, ale je také hodně tetovaná. Usedáme a rozkoukáváme se. Z vnitřku domečku postupně přicházejí další příslušníci rodiny, kteří zde také bydlí. Mladší generace tak autenticky nepůsobí. V normálním oblečení vypadají jako standardní obyvatelé Sumatry. Ale i zde jsou vyjímky. Přichází krásná mladá žena s dvěmi malými dětmi. Je oblečena jen do sukně a má pěkné tetování. Na zvýraznění své krásy má přední zuby spilované do špičky - další mentawajská tradice. Tak to je pro nás příjemné překvapení a důkaz toho, že zde tradice ještě žijí. Rychlostí blesku se šíří informace o naší návštěvě po okolních samotách a tak další místňáci si nás jdou prohlídnout. Domeček se plní lidmi. Většina vypadá velmi tradičně. Jsou milí a usměvaví. A strašně upovídaní. Jeden brebentí přes druhého. Z našeho pohledu by se dalo říci, že jsou velmi společenští. Z našeho průvodce vyzvídají novinky. Sumatra je pro ně příliš daleko, tak se spíše zajímají o informace z okolních vesnic. Náš hostitel má z naší návštěvy upřímnou radost. Snaží se s námi komunikovat. Jde to těžce. Naše indonéština je více než mizerná. A na dovršení všeho, mentawajci mají vlastní jazyk, takže ne každý rozumí indonéštině. Ale pomáhá nám náš průvodce. Chvílemi se našimi obraty baví celý domeček.

Tradiční život Mentawajců

Výroba otrávených šípů. Ostrov Siberut. Sumatra,  Indonésie. Snažíme se zjistit více o jejich životě. Dozvídáme se, že jsou animisté. Že věří na duchy, kteří žijí v pralese. I když po působení misionářů také spousta mentawajců tvrdí, že jsou křesťané. Přesto svou tradiční víru nikdy úplně neopustili. Význam tetování nám vysvětlují tak, že pro ně představují šaty, které nikdy nenosí. Prý si připadali nazí při setkáních s lidmi z jiných ostrovů a tak se začali tetovat. Tohle se nám nezdá, ale trvají si na tom. Hlavní potravou mentawajců je ságo. Získává se ze ságové palmy, kterou porazí a nechají nějakou dobu ležet ve vodě. Poté ji melou na prášek, který schraňují v palmových listech, následně suší nad ohněm. Získají tím obdobu naší mouky. Ta je základem jejich jídelníčku. Jídla vařená ze sága vypadají velice chudě. Když je čas jídla, všichni lidé z domečku se seskupí kolem mísy, kde je jídlo a všichni společně jedí. Je normální, že se přidají i psi, kterých se kolem mentawajských domečků vždy pár potuluje.Ochutnáváme ságovou kaši a vůbec nám to nechutná. Ságo má i typickou vůni, která nám není vůbec příjemná. Ságoví červi, kteří občas v ságové palmě jsou, končí jako delikatesa také na talíři. Jako doplněk k ságu pěstují ještě kasavu a banány. Jídelníček si zpestřují masem zvířat, pokud jsou ale úspěšní na lovu. Loví opice a nebo divoká prasata. Však také jejich lebky zdobí vnitřek každého mentawajského domečku. Jsou jich zde desítky. Vždy jsou některé z nich posvátné, které mají zaručit úspěšné lovy i v budoucnu. Podle jakého klíče je ale vybírají se nám nepodařilo zjistit. Také loví stále tradičním způsobem, tj. oštěpem nebo lukem a šípy. Šaman nám vypráví, že on umí vyrábět otrávené šípy. Hned nám to chce ukázat. Vybíhá do džungle a za chvíli se vrací s nějakými listy. Ty nastrouhá - pozor, strouhá je na přírodním struhadle = kus ratanové větve s trny - a přidá k nim čili papričky. Vše promíchá v misce a pak chvíli drtí v hmoždíři. Získaná směs pouští šťávu, která je oním jedem. Pomalu s ní natírá hroty dřevěných šípů. Po zaschnutí je opatrně vkládá do toulce a dává si pozor, aby se o ně neškrábl. Vše na lov je připraveno. Opici jed usmrtí do minuty, člověka do pěti minut. Nezbývá ním než mu věřit, neboť žádná opice v dostřelu zrovna není a my se jeho terčem rozhodně stát nechceme. Později nám také ukazuje, jak vyrobit tradiční mužský mentawajský oděv, kterému říkají loinclothe. Prvním krokem je v džungli nalezení správného stromu - říkají mu strom breadfruit. Ten se musí porazit. Sekeru tu neznají, ke všemu používají železné mačety, které jsou sem dováženy ze Sumatry. I tak je poražení stromu dílem okamžiku. Následně se v pruzích stáhne kůra i s lýkem. Vše se odnese k potoku, kde se z kůry vyloupe samotné lýko. To se máčí ve vodě a na kameni rozklepe klackem na slabou vrstvu. Začíná to vypadat jako mokrá látka. Stačí to vysušit na slunci a oděv je hotov. Nyní už se jen obléci. Pruh této přírodní lýkové látky je třeba protáhnout rozkrokem, otočit kolem pasu a zavázat. Muž je oblečen. Ženské oblečení je podstatně jednoduší. Stačí vzít velký palmový list, z kterého se nařezáním vytvoří jednoduchá sukně. Obtočit kolem pasu, zavázat a žena může vyrazit do společnosti.

Čekání na loď

Broušení zubou - jedna z mentawajských tradic. Ostrov Siberut. Sumatra,  Indonésie. Náš pobyt na Siberutu se pomalu začíná chýlit ke konci a tak se loučíme s naším hostitelem. Vyrážíme zpět na pobřeží. Cestou, pokud se nebrodíme opět bahnem, můžeme obdivovat domorodé kanoe. Je fascinující, jak zdánlivě primitivní etnikum dokáže vyrábět tak pěkné lodě a s jakou zručností a jistotou je dokážou řídit. Dorážíme na pobřeží a sháníme se po veřejné lodi, která má dnes jet na Sumatru. Vše je ale jinak. Loď se rozbila a dnes nejede. Je to velice nepříjemná situace, neboť loď jezdí teoreticky pouze jednou týdně. Nikdo netuší, kdy nejdříve by mohla jet. Ubytováváme se ve vesnici a vyčkáváme. Ani v dalších dnech se nic nového nedozvídáme. Loď možná pojede za týden, možná taky ne. To nikdo přesně neví. Nezbývá nám než čekat. Tak alespoň relaxujeme. Pozorujeme rybáře, kteří se na mělčině snaží do sítí nachytat ryby. Ponořeni po pás ve vodě spouštějí a vytahují rozměrné sítě a nám přijde, že moc úspěšní nejsou, že sítě mají stále prázdné, ale jim možná stačí i malý úlovek. Po pár dnech, když se situace stále nemění, začínáme být nervózní. Objevuje se možnost pronajmout si rybářskou loď a s ní dojet do Padangu na Sumatru. Cena je sice celkem vysoká, ale de facto nemáme jinou možnost. Tak se loučíme s milými mentawajci a Siberut konečně opouštíme.

Itinerář cesty

Bukittingi, Padang [1 den] -> Sakalio [1 den] -> Butui [2 dny] -> Kulukubu [1 den] -> Sakalio [1 den] -> Malepet [3 dny] -> Padang [1 den]



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2024, design by KamData [Privacy]