Asmat.cz » Cestopisy » Bangladéš » Bangladéš (2000)

Bangladéš (2000)

Hlavní město Dhaka

Přiznám se na rovinu - Bangladéš mi nějak nesedla. Nevím proč, ale po té klidné Barmě, tedy pardon Myanmaru, mi ta přelidněná hektická Bangladéš nějak neseděla. Kolem 20 hodiny se vypotácíme z letiště v Dhace. Do centra je to nějakých 15 kilometrů, tak se ptáme, na kolik přijde taxík. Asi tak 600 taka (přibližně 550 Kč). Jdou na mne mrákoty - to nemyslí vážně. Tak jdeme jinam. Před letištní budovou jsou naštěstí i tuk-tukáři, kteří jsou ochotni jet "jenom" za 150 taka. Zdá se mi to sice peněz jako za kozu, ale co se dá dělat. Nemůžeme se do toho tuk-tuku nějak vejít, ale nakonec se vše podaří a vyjíždíme. Je tu docela provoz, samé troubení, pokřikování, barvené náklaďáky, prostě fakt chaos. Je tu všude neskutečný množství lidí. Dojíždíme do staré Dhaky a hledáme vytipovaný hotel. Nechtějí nás. Zkoušíme jich ještě pár a všude se nám dostává stejné odmítavé odpovědi. Tak to není dobré. Už je skoro 22 hodin a furt zmateně pobíháme přeplněnými uličkami mezi spoustou rikšů a hledáme místo, kam hlavu složit. Nakonec nalézáme nějaký relativně dražší hotel, kde berou i cizince.

Couráme se po městě a snažíme se trochu rozkoukat. Všude je spousta, ale spousta lidí. Po ránu je to trochu lepší, ale přes den se to stává chvílemi až nepříjemný. A ty kvanta rikšů. Těch tu jsou opravdu mraky. Jsou celkem hezky barevní, je vidět, že majitelé si na nich zakládají. Ale prodírat se takovou zácpou rikšů není žádná švanda. Po ulicích je relativně dost policistů, kteří se za pomoci bambusových holí snaží udržet jakýsi pořádek, ale moc se jim to nedaří. Hemžení lidí trošku to připomíná brownův pohyb. Všude je celkem i dost nepořádek. Není problémem vidět rodiny, bydlící na chodníku. No když na chodníku bydlí, tak tam pak vykonávají i veškeré potřeby, takže o špínu není nouze. Nalepí se na nás malé žebrající děti, které jsou úplně nahaté - nemají na sobě ani kousek oblečení.

Pro nás je nezvyklé, že na ulicích jsou k vidění skoro jenom samí muži. Je vidět, že je to muslimské země. Muslimské čepičky a vousy jsou typickým znakem každého muže. Na druhou stranu vidět objímající se dospělé muže na ulicích, vodící se za ruce mi přijde trošku nepřirozené. Ale jiný kraj, jiný mrav. A pak ty nekonečné diskuse. Každou chvíli je vidět někde hlouček chlapíků, kteří o něčem vášnivě diskutují. Také je zajímavý jejich vztah k nám, cizincům. Občas, když někde vystoupíme z autobusu se začnou srocovat lidé a upřeně nás pozorují. Neřeknou jediný slovo a jenom koukají a srocují se a srocují se. Po chvíli je to docela na nervy, když vás upřeně pozoruje chumel Bengálci a neřekne jediný slovo. Občas je taky výborný, když se na vás nějaký Bengálec nalepí a furt vám hustí do hlavy, jak je na tom špatně, a vy, běloch, jakej jste pracháč a ať mu něco koupíte. Někteří z takovýchto "žebráků" jsou opravdu perzistentní. Zažili jsme, že jeden s námi chodil více než hodinu po městě a zbavili jsme se ho až odchodem do hotelu. Když se to sejde, je Bangladéš duševně docela náročná.

Nejdelší pláž světa v Cox's Bazar

Zkusíme vyjet trochu na venkov, třeba to tam nebude tak hektický. Vyrážíme na jih do města Cox's Bazar, kde je nejdelší přírodní pláž světa v délce něco přes 30 kilometrů. Jedeme tam z Dhaky autobusem. Je to zážitek. Ty řidiči jsou naprostí blázni bez mozku. Kalej to co to jde, snažej se předjíždět za všech okolností, pomocník řidiče visí ze dveří a mává na protijedoucí řidiče, aby zpomalili, že my chceme projet. Ale oni samozřejmě dělají to samé. Je to fakt na nervy. A k tomu ještě troubí jak o život. Ty klaksony, které mají, jsou fakt šílený. Je to neskutečnej řev. Nevydržím to a cpu si toaleťák do uší. Nejsem sám. I místňákům to troubení vadí. Používají trošku jinou technologii než já. A to konkrétně igelitové pytlíky. Je to legrační pohled na Bengálce, jak jim koukají igeliťáky z uší.

Tak jsme konečně dorazili do Cox's Bazaru. Půl cesty už vytrvale prší. To nevěstí nic dobrého. Četli jsme o záplavách a neradi bychom se tu někde utopili - vždyť je deštná sezóna. A zítra je navíc hartal, nebo-li politická stávka. Takže prý nebude nic fungovat. Nějak nechápu princip té stávky. Stávkují úplně všichni, ale proti komu? No jsem zvědav, jak to bude vypadat v praxi.

Ráno je božský klid. Sice stále prší, ale úplně prázdné ulice, skoro žádný rikša, zavřené obchody. Tak on ten hartal opravdu funguje. To je neuvěřitelný. Ale prý má v 17 hodin skončit a vše zase bude fungovat normálně. Takovéto hartaly prý bývají tak dvakrát do měsíce. Po obědě se jdeme podívat na pláž. Po je tu. Jestli je nejdelší, to nevím, pěkný písek. Ale ke koupání to moc neláká. Nízké dešťové mraky, po pláži roztroušené slumy, prostě pláž po Bengálsku. O kus dál je nějaká výletní středisko pro místní, kde to vypadá o poznání lépe, ale stejně se nikdo moc nekoupe.

Zastávka v Chittagongu

Jedeme pomalu zpátky. Stavíme se v druhém největším městě Chittagong, které je celkem nezajímavé. Ani žádný starý střed, nic. Jedná se spíše o průmyslové město. Měníme plány a rozhodujeme se, že odjedeme dříve do Indie, která snad bude snesitelnější. Ani to jídlo mi nejede. Dáváme si rýži se zeleninou. Jí se tu bez příborů, rukama. Nějak si na to nemůžu zvyknout, rýže mi všude padá, omáčka ze zeleniny teče všude možně. Vždy mám víc jídla na tričku než v žaludku. Radši si pak nosím vlastní lžíci. Maso si nedáváme, vždycky dostaneme nějakou hužvu za kterou chtěj potom nekřesťanský peníze.

Zpátky v Dhace

Zase Dhaka. Máme v plánu dvě věci. Jít se projet do přístavu lodí, což je opravdu pěknej zážitek. Díky častým záplavám jsou zde lidé zvyklí žít na vodě. V přístavu je neskutečně živo. Velké, menší, ale i malé lodě. Lodě jedoucí někam dále a i jenom přívoz z jedné strany na druhou. Spousta plachetnic, tak to je paráda. Něco přes hodinu se necháme vozit a pozorujeme okolní mumraj. Dalším bodem je nákup pohledů. Jako z každé země bych si chtěl i z Bangladéše poslat domů pohled. Ale kde ho zvít? Na hlavní poště pohledy neprodávají. V Lonely Planetu se dozvídáme, že někde v Nové Dhace je obchod, kde se dají koupit. Jedeme tam, ale je ti již hudba minulosti. Obchod neexistuje. Zkoušíme poslední pokus. Jedeme do nejluxusnějšího hotelu v Dhace, do hotelu Sheraton, kde je jakási "souvenir zone". A úspěch. Mají zde pohledy. Jsem spokojen. Pak už jenom na hlavní poštu a odeslat. Neptejte se radši, kolik to stálo. Na to, že je Bangladéš nejchudší zemí indického subkontinentu, poštovní služby mají set sakra drahé (určitě dražší než u nás doma).

Odcházíme na noční autobus, který jede do hraničního města Benapol, kde chceme přejít do Indie. Loučíme se s barevnými rikšáky, přeplněnou a neturistickou Bangladéší a těšíme se na změnu - na přeplněnou a turistickou Indii.