Asmat.cz » Cestopisy » Indonésie » Kalimantan - hory Apokayan (2002)

Kalimantan - hory Apokayan (2002)

Let do vnitrozemí

Dayacká žena v tradičním úboru ve vesnici Long Uro. Kalimantan,  Indonésie. Sedím na letišti v Samarindě a čekám na letadlo. Cílem jsou hory Apokayan ve vnitrozemí Kalimantanu. Mělo by letět kolem 9, ale nic není jisté. Jestliže nebude dobré počasí, nepoletí vůbec. Cesta do vnitrozemí Kalimantanu není jednoduchá a cesta letadlem je nejednoduší. Když ovšem seženete letenku. Malé letadlo pobere jen 7 pasažérů a létá maximálně jednou denně. Místní obyvatelé navíc mají cenu letenky dotovanou, takže pro ně cena není ani příliš vysoká. Zájem o let je velký. Alternativou je cesta po řece Mahakan v kombinaci s několikadenním pochodem džunglí. Kromě toho, že na to potřebujete více času, potřebujete i více peněz. Cena lodní dopravy na horním toku Mahakanu je pěkně vysoká. Takže letadlo bývá plně zabukované i na měsíc dopředu. Sám nemám šanci a tak spoléhám na průvodce, který slíbil letenky sehnat. On zase spoléhá na překupníky, kteří s letenkami přímo na letišti šmelí. Za lokální cenu rozhodně nepoletím.

Nakonec krátce po 9 startujeme. Mým cílem je letiště ve vesnici Long Ampung. Je to jediné letiště, kam se v oblasti hor Apokayn pravidelně létá. Malé letadélko se pěkně třese. Je to zvláštní pocit, sedět přímo za pilotem a pozorovat jak řídí letadlo. Vypadá to zdánlivě jednoduše, hlavně sledovat navigační zařízení, které ukazuje trasu letu. Orientace podle krajiny se již moc nenosí, elektronika pronikla už i do Indonésie. Já ale krajinu pozorně sleduji a nestačím se divit. Nejdříve přelétáváme Samarindu a přilehlé vesnice, které tvoří celkem zalidněnou aglomeraci. Ale i dál vypadá krajina dost kultivovaně - žádný divoký deštný prales, jak jsem čekal. Je vidět ohromný důl na uhlí, široká řeka Mahakan vinoucí se pomalu do vnitrozemí Kalimantanu a hlavně jsou vidět cesty. Široké blátivé cesty, kudy těžaři dřeva pronikají stále více a více do nitra Kalimantanu a ve velkém odvážejí nádherné mohutné stromy. Je to smutný pohled. Letíme celkem asi 90 minut, z toho určitě takových 60 minut se pohybujeme nad krajinou, kudy již těžaři projeli, kde po primárním pralesu není ani vidu ani slechu. Poté se ale zažíná krajina měnit. Původní rovinu začínají střídat kopečky a zde se začíná objevovat prales. Najednou letíme nad krajinou, která je zcela zalesněná, kde není vidět ani jediná cesta, ani jediná vesnička. Prostě opravdová džungle.

První vesnice

Zatáčka doprava, průlet mezi kopečky a najednou je před námi vidět malinká asfaltka. Ale vždyť to je přistávací dráha v Long Ampungu. Prudký sestup, brždění a už bezpečně rolujeme po dráze. Čekal jsem nějakou louku a zde je exkluzivní asfaltka. Zastavujeme u malé budovy letiště a vystupujeme. Je zde neskutečné množství lidí. Vzájemně se okukujeme, ale nevzbuzujeme zde žádný údiv. Je vidět, že i zde ve vnitrozemí jsou na bíle turisty zvyklí. To spíše domorodce zajímá letadlo. To stojí na dráze naprosto otevřené a nijak nechráněné. Takže každý si šáhne na to, co ho zrovna zajímá. A není lepší si nejenom šáhnout, ale zkusit si i za něco zatahat? Když to vidím, tak mne jímá hrůza. Co všechno to letadlo musí vydržet je neskutečné. Po asi tak 15 minutách pilot zavelí, že je čas letět zpátky, čumilové odběhnou bokem a než se člověk naděje, je letadlo pryč. Zůstali jsme naprosto osamoceni uprostřed Kalimantanu. No tak zlé to ještě není. Balíme si vyložené věci a vydáváme se za naším průvodcem, který už metelí do vesnice. Dneska tu přespíme a na cestu se vydáme až zítra, se od něj dozvídáme. To máme celé odpoledne na courání po okolí. Jsme celkem překvapeni. Čekal jsem, že tu známky civilizace nebudou tak zřejmé jako na pobřeží, kde je dostatek veškerého zboží, ale šeredně jsem se spletl. Cestička do vesnice je pěkně vybetonovaná, žádná udusaná hlína. Pár lidí tu jezdí dokonce na motorkách, přitom je tu benzín asi tak 10x dražší než na pobřeží Kalimantanu. Úhledné moderní domečky, satelit, prostě civilizace jak má být. A my jsme čekali domorodce, takové ty typické Dayky, jak je zná každý - tetované dlouhoušaté ženy a muže, divoké válečníky a obávané lovce lebek. Tak takováto realita již není. Žádná druhá Irian Jaya, která je zatím plná domorodců, se nekoná. Ale to nevadí, určitě nějaké domorodé tradice přežili, jen se musejí najít. Tak na to už se těšíme.

Pomalu jsme přišli do domečku, kde budeme dnes spát - jeho majitelem je oficiální a jediný prodejce letenek. V praxi spíše překupník a šmelinář s letenkami. Však je to také vidět. Vlastní motorku, televizi, satelit, hi-fi věž, kde si užívá karaoke, prostě maximální možný luxus uprostřed divočiny. Vyrážíme do vesnice. Je zde spousta kostelů. Díky působení misionářů jsou zde de facto jenom křesťani. Člověk by řekl, že jeden kostel ve vesnici stačí, ale tady je to málo. Už tu mají dva a staví třetí. Uprostřed vesnice mají hezky malovanou budovu s otevřeným pódiem - zde se konají veškeré slavnosti a ceremonie. Budovu pod střechou samozřejmě zdobí dřevěná socha zuborožce - tento úžasný pták je symbol většiny dayackých kmenů. Na kraji vesnice je mostík nad řekou Kayan, podél které následující tři dny půjdeme. Je pěkně divoká, ale to vůbec nevadí místním lidem, kteří na ní prohánějí své dřevěné lodě - samozřejmě poháněné motorem. Řeka je zde nejednoduší a také nejpoužívanější dopravní tepnou. Pouze ti nejchudší lidé chodí pěšky. Okukujeme místňáky a snažíme se ve vesnici objevit alespoň jednu babičku s dlouhýma ušima. Kde jinde by ještě žili, když ne zde ve vnitrozemí? Průvodce se baví naším snažením, nakonec mu také podléhá a obíhá vesnici a ptá se, jestli zde ještě někdo takto tradiční žije. Ale jo, dozvídá se, tamhle v tom domečku ještě babka dlouhé uši má. Tak tam pomalu dorážíme. Na verandě je mladší generace dayaků, v první chvíli nechtějí ani slyšet o tom, že bychom chtěli jejich babičku navštívit. A vyfotit, to už vůbec. Je s nim špatná domluva, indonésky moc neumí, mluví vlastním jazykem, ale jeden z okolních domorodců se ujal tlumočení. Nevypadá to moc slibně, ale situace se najednou mění. Když zaplatíte, tak babičku uvidíte a můžete si ji i vyfotit. No s tím jsme nakonec počítali, takže souhlasíme. Následně vyřknutá cena nás ale poněkud vyvede z míry - 15000 rupií (cca 60 Kč) jedna fotografie. Snažíme se smlouvat, ale beznadějně. Berte nebo nechte být. Vzpomínáme na proklínaný Irian, kde papuánci pózovali za 1000 Rp (cca 4 Kč), a jak se nám to nelíbilo a nechtěli jsme jim nic dát. Ale co nám zbývá? V této vesničce prý už jiná babička není a my bychom jí tak chtěli vidět a nakonec i vyfotit - vždyť kvůli tomu jsem sem jeli. Nakonec souhlasíme. Rodina mizí v domečku a za chvíli přichází opravdu stará babička. Uši vytahané až na ramena, na nich spousty mohutných mosazných kruhů. Vypadá báječně. Opatrně usedá na stoličku, přijde mi, že nás ani moc nevnímá, vypadá opravdu dost staře. Tak si babičku rychle vyfoťte. Tlačí na nás mladí příbuzní. Ona se moc stydí a nemá ráda když ji někdo fotí. Tak rychle fotíme. Poté se babička okamžitě zvedá a mizí v domě. Jestli jsme ji viděli pár minut, tak je to hodně. Ani slovo jsme s ní nestačili prohodit. Máme z toho rozpačitý pocit. Tak jste spokojeni, směje se náš průvodce. S místňáky to není jednoduché, pokračuje, mladá generace se za své staré příbuzné, kteří žili a stalé se snaží žít tradičním způsobem, stydí a když přijdou cizinci, tak se snaží, aby je nikdo neviděl. Přijdou jim nemoderní a mají pocit, že poškozují pověst jejich rodiny. A víte vlastně proč mají dayakové dlouhé uši? No přeci aby se odlišili od opic. Člověk je přece vyšší tvor než opice, tak nemůže mít stejné uši jako ony. Alespoň to dayakové říkají. Nejenom ženy si vytahovali uši, ale i muži. O tom se tolik nemluví. Sice ne tolik, ale také trochu. A navíc muži si dělali i dírku na zuborožčí zobák v horní části ušního boltce, takže vlastně měli v boltci navíc dvě dírky. Až potkáme nějaké staré dayaky, tak si toho určitě všimnete, končí povídání průvodce. Pomalu jdeme vesničkou zpátky do našeho domečku, kde právě probíhá karaoke párty. Jsou to paradoxy.

Jdeme dál do vnitrozemí

Dayacký muž nesoucí dítě ve vesnici Sungai Barang. Kalimantan,  Indonésie. Druhý den vyrážíme pomalu na cestu do další vesnice. Cesta je celkem příjemná a nenáročná. Sice se honí mraky, ale neprší, takže je příjemné sucho. Šlapeme podél řeky, která vypadá celkem divoce. Poslední den máme po ní jet, tak pozorujeme její proud poněkud nedůvěřivě. Míjíme několik mostů - ty zase vypadají. Uprostřed díra, kus spadlý, ale jinak byly celkem postavený na úrovni. Beton a ocelová lana, žádný bambus a ratan. Odpoledne dorážíme do našeho dnešního cíle. Malá vesnička Lidung Paya. Vévodí ji strohý křesťanský kostel, který stojí na návrší před vesnicí. Ubytováváme se u starosty, což je překvapivě celkem mladý muž - žádný stařešina. Snažíme se s ním komunikovat s pomocí našeho průvodce a jsme překvapeni, jak je vzdělaný a znalý. To jsme tady nečekali. Vytahuje dvě pěkné obrazové publikace o Dayacích, které dostal od jiných turistů, a hrdě nám ukazuje své vlastní fotky uvnitř jedné z knih. Jdeme se projít po vesnici. Vypadá chuději než Long Ampung s letištěm. Žádné betonové chodníčky, žádný satelit. Snad konečně trochu domorodá vesnice. Příjemné malé dřevěné domečky, kde bydlí společně celé rodiny. Na Kalimantanu se hodně mluví o longhousech - tzv. dlouhých domech, kde bydlí celá vesnice v jednom domě. Tak ty v této oblasti nejsou, zde bydlí všichni individuálně. Longhousy je možné ještě vidět hlavně v západním Kalimantanu podél řeky Kapuas a pár jich je i k viděni na dolním toku řeky Mahakan. Překvapivě je zde celkem dost žen, které mají trochu delší uši - nenosí v nich sice už velké kruhy či jiné náušnice, ale přesto mají délku ušního boltce na naše poměry atypickou. Potkáváme se s místním učitelem, který nás s radostí zve k sobě do domečku. Učí tu na místní škole všechny předměty.Teď nově jsem začal učit i angličtinu, vypráví nám, ale jde to těžko, vše musím sám studovat. Občas jezdím na kurz do Samarindy na pobřeží, ale za těch pár dní se nestačím toho moc naučit. Má radost, že s nám může mluvit anglicky a procvičit si pár slovíček. Dozvídáme se od něj spoustu zajímavostí o životě místních lidí. Lidé jsou tu soběstační. Musí vystačit s tím, co si sami vypěstují. Pro nás samozřejmé věci jako čaj, cukr, zde například skoro nepoužívají. Letecký dovoz je pro ně nekřesťansky drahý. Pěstují hlavně rýži, kasavu, ananasy, mandarinky. Večer se v domácnostech nesvítí, protože petrolej do lamp je strašně drahý - po setmění se jde spát a ráno se svítáním se stává. Vše je zde neskutečně drahé - a i místní mezi sebou nakupují za tyto vysoké ceny. Nemají zde lehký život. Povídání je příjemné, ale pomalu se stmívá a my se přesouváme zpět do domečku ke starostovy. Tady je i světlo - elektrické, to nás překvapuje. Rychle přicházíme věci na kloub. Na střeše je solární panel, z kterého se nabíjí velké akumulátory, které dávají proud na světlo. Ale hlavně dávají proud pro vysílačku, kterou starosta dostal od vlády a kterou musí udržovat v provozu. V případě nebezpečí s ní může zavolat o pomoc. Na druhou stranu je tím i kontrolován. Civilizace se nedá zastavit.

Nejvzdálenější vesnice

Tradiční dayacká žena ve vesnici Lidung Payau. Kalimantan,  Indonésie. Ráno se loučíme a vyrážíme na další pochod. Ještě před opuštěním vesnice potkáváme babku, která něco šije. To by nebylo tak překvapivé, ale ty uši. Zase až na ramena, ale zatížené je má tradičníma závažíma, žádné kruhy. No je také moc pěkná. A pak následuje pochod do nejvzdálenější vesnice Sungai Barang. Cesta stoupá, klesá, prostě je rozmanitá. Brodíme několik potoků, míjíme políčka s kasavou. Většinou ale jdeme pralesem. Pozorujeme barevné motýly, fotíme různé květiny, atypické orchideje. Cesta je prostě úžasná. Začínají se objevovat políčka, asi už budeme u vesnice. Je to tak, objevuje se rybník s kostelem a za ním je vidět vstupní brána do vesnice. Jsme u cíle. Však je již také pozdní odpoledne. Zase bydlíme u starosty. Je to velice příjemná rodina. Vlastní opravdu velký dům. Sedíme v kuchyni a jíme rýži se zeleninou, kterou nám uvařila jeho manželka. Vypráví nám, jak v mládí také měla dlouhé uši až na ramena, ale teď už je nemá. Nechala si je uříznout, protože to již není moderní. Většina žen u nás ve vesnici je na tom stejně, pokračuje. Jenom opravdu pár starých žen si svůj tradiční image nechalo. Smutně kýváme hlavou, že je to chápeme, ale vnitře nám přijde líto, jak lehce se vzdali své tradice výměnou za "moderní" život. Tak se jdeme projít alespoň po vesnici. V jednom domě okukujeme, jak celá rodina vyrábí ohromnou rohož na sušení rýže. Úžasně jim to odsýpá a výsledek vypadá úžasně. Výroba této velké rohože trvá asi tak týden a pracuje na tom kolem 10 lidí. Pokračujeme dále po vesnici a na zápraží jednoho z domečku sedí babička, která je pro změnu úžasně tetovaná. Další ze zvyků Dayaků, který se již moc nepraktikuje. Tato babička má pěkně tetované ruce a i nohy, jak ze starých fotografií. Něco šije a v první chvíli se na nás netváří zrovna kamarádsky. Pouštíme se s ni do řeči a za chvíli je již samý úsměv. Fotit se moc nechce, ale nakonec ji přemlouváme. Z domečku vychází i její manžel a šibalsky se na nás usmívá a ukazuje na naše foťáky. Tak ho také fotíme a dáváme mu cigaretu, ať má z naší návštěvy větší radost. Ještě jednu návštěvu vykonáváme. V dalším domečku na nás mává rodina a zve nás dál. Posedáváme a dostáváme čaj. Paní domu je strašně zvědavá a hlavně na místní poměry zcestovalá. Byla jednou v Kanadě, kde se souborem Dayaků předváděli jejich tance. Je zklamaná, že nebydlíme u nich, ale u starosty, skoro to vypadá, jako by šlo o prestiž rodiny - kde bydlelo více turistů. Stmívá se, jdeme do "našeho" domečku a spát.

Zpátky na letiště

Dayacká žena v tradičním úboru ve vesnici Long Uro. Kalimantan,  Indonésie. Ráno prší jako z konve. A my se potřebujeme vracet směrem na Long Ampung. Vyčkáváme, ale déšť neustává. Tak kolem 10 vyrážíme. Prší asi polovinu cesty. Šťastně kolem 16 hodiny docházíme do vesnice Long Uro. Je relativně blízko letiště (vzdálená asi 2 hodiny chůzí) a je to znát. Na střeše jednoho domu totiž vidíme satelit. Má i jiné zajímavosti. Zase je tu jedna žena, která se nevzdala svých dayackých uší. Domlouváme její foceni, ale moc nechce. Nakonec souhlasí za poměrně vysokou finanční sumu. Souhlasíme. Touha si ji vyfotit je vetší, než předsevzetí neplatit za focení. Obléká se do tradičního dayackého kroje a nastává focení. Pózuje jak zkušená modelka, fotíme co to jde, začíná být nervózní, že na tolika fotkách jsem se přeci nedohodli. Tak k dohodnuté sumě ještě přihazujeme nějaké drobné peníze a mizíme ze scény. Nechceme způsobit nějaké problémy. Večer příjemně ubíhá v domečku, opět starosty, kde posloucháme vyprávění místních.

Tradiční dayacký tanec. Vesnice Long Ampung. Kalimantan,  Indonésie. Druhý den máme skoro volno. Musíme se jen dostat do vesnice s letištěm a máme domluven odvoz lodí. Jenže to trvá jen asi půl hodiny, takže máme většinu dne volno. Couráme po vesnici, pozorujeme, jak místní drtí rýži na mouku, okukujeme jejich malovaný slavnostní dům. Prostě flákárna. Až odpoledne začíná vlastní dobrodružství dnešního dne. Přijíždí naše loď. Nasedáme, lodník startuje motor a vyplováme. Loď je celkem malá, ale my se tak akorát vejdeme. Řeka má celkem velký proud. Lodník chvílemi sedí, pak si stoupá, nohou ovládá motor. Chvíli jede vlevo, pak prudký přejezd řeky doprava, malé peřeje, za chvíli peřeje vetší, loď získává rychlost, na peřejích se nebezpečně nakláníme, ale lodník je v klidu. Většinou už jen stojí a nohou ovládá celou loď. Já se krčím co nejníže, abych snížil těžiště a doufám, že se loď nepřevrhne. Proháníme se řekou od jednoho kraje k druhému, až najednou přijíždíme pod most v Long Ampungu. Jsme na místě a tak vystupujeme. Musíme počkat do zítřka, kdy má letět letadlo, s kterým se vrátíme do Samarindy na pobřeží. Tady to již známe, ale i tak se nenudíme. Pozorujeme ženy, které ohromnou kládou drtí cukrovou třtinu a získávají z ní šťávu. Pěkně těžká práce. Dozvídáme se, že večer budou místní tančit své tradiční tance. Trénují totiž na soutěž v tancích, která se bude za několik dní konat v sousední vesnici. Dnes je generálka - bude se tančit v krojích. Máme docela štěstí, že u toho můžeme být. Večer se pomalu schází většina vesnice a sesedá se na pódiu "společenského" domu. Začíná znít hudba, přicházejí ženy a začínají tančit. Vypadá to jak tradiční zuborožčí tanec - ženy totiž mají v rukách ptačí pera. Následuje několik tanců, které nám přijdou velice podobné. Tančí vždy jen ženy, které mění kroje. Tančí jak mladé dívky, tak i starší ženy. Jedinou vyjímkou je tanec bojovníka, který tančí sám mladý muž.

Zpátky do civilizace

Poslední den ve vnitrozemí u Dayaků. Počasí nevypadá nic moc. Ráno jsou mraky a tak se dohadujeme, zda letadlo poletí. Všichni místní tvrdí, že to je OK, ale když si představím, že tu nemají radar, tak nechápu, jak to jen podle GPS může pilot v těch mracích najít. Sedíme na letišti a čekáme. Normálně už tu letadlo bývá, ale zatím dnes nic. Za hodinu, se dozvídáme od vesničanů. Na letišti totiž mají vysílačku a už mluvili s pilotem. Ještě aby přistál, říkáme si. Tak čekáme. Mraky se pomalu zvedají a vše hned vypadá lépe. Za hodinu opravdu přilétá letadýlko, vážíme se a nastupujeme. Pilot se tu moc nezdržuje a tak i my opouštíme vnitrozemí Kalimantanu a přesouváme se zpět na jeho pobřeží.

Itinerář cesty

Samarinda [1 den] -> Long Ampung [1 den] -> Lidung Payau [1 den] -> Sungai Barang [1 den] -> Long Uro [1 den] -> Long Ampung [1 den] -> Samarinda [1 den]



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2024, design by KamData [Privacy]